Neděle 18.8. 6:30
Chystali jsme se k této expedici již několik let abychom ještě stihli tuhle zemi tak nějak divokou a bez turistů a letos nám to konečně vyšlo. Dnes jsme vyjeli z Paskova naším zánovním Outbackem H6 2001 směr Albánie . Naše cesta vedla přes Slovensko – Svrčinovec, Žilina, Martin, Žiar nad Hronom a Šáhy přes Maďarsko, kde jsme si zakoupili měsíční dálniční známku za 15 euro. Jedeme šíleně nudnou rovinou po dálnici kolem Budapešti na Segedin a přes hraniční přechod se Srbskem – Horgoš. Na této hranici jsme si odstáli minimálně hodinovou frontu v úmorném vedru a rozpáleném asfaltu. 34 stupňů ve stínu.
V Srbsku jsme pokračovali po dálnici A1 na Novi Sad a
Bělehrad a odtud pak pár kilometrů na jih do kempu Zornica Kuca (N 44°34.650′ , E 020°23.232′) kde jsme se zhruba po 850 km za 15 euro ubytovali na noc. Tím skončily naše rychlé přesuny po dálnicích. Kemp byl krásný, Ellen se hodně líbilo mini zoo co tam měli, personál velice milý, nebylo na co si stěžovat.
Pondělí 19.8.
Pokračovali jsme už jen po okrskách na jih přes Čačak směrem na Sjenica, kde se nachází chráněná oblast Uvac. Řeka Uvac zde tvoří nádherné meandry. Na břehu této řeky jsme se ubytovali v kempu Uvac u paní Slavice (N 43°20.200′, E 019°59.268‚). V srbském provozu po okresních komunikacích nám to zabralo celý den. Ujeto 190 km. Paní majitelka nám vnutila kemp zdarma s tím, že si u ní dáme večeři. Nacpali jsme se čevabčiči a hovězím na grilu, hranolky, několika piv pro
mne a nealkem pro Marcelu a Ellenku, nějaké palačinky s nutelou a ráno výbornými domácími kroasany s čokoládou. Zaplatili jsme 20 euro a vyrazili spokojeně na cestu.
Úterý 20.8.
Ráno v kempu bylo mlhavé, ale modrá obloha viditelné skrz mlhu slibovala opět parný den.
Cestou do Černé Hory jsme si střihli přes čáru krasný offroad nádhernou krajinou po silnici 197 přes vesnici Yrao a horské louky. Hraniční přechod byl jen bílý hraniční kámen (N 43°01.757′, E 020°02.489′) a na Černohorské straně přes Mekiči, Kradenik a v Srdevac jsme se napojili na M-5 a pokračovali jižně směr Albánie. Tento den jsme ujeli 160 km a k večeru si našli místo k táboření u Ali Pasha Springs (N 42°32.978′, E 019°49.572′).
Středa 21.8.
Tak jsme se dostali konečně do Albánie. Z Černé hory jsme jeli přes hraniční přechod Vermosh – Guci. Ještěže toto místo není nijak frekventované, neboť pohraničníci z obou zemí si dali s kontrolou pasů dost záležet. Potom už po SH20 jsme pokračovali ke Shkaderskému jezeru, cestou jsme dělali spoustu zastávek na focení úchvatných scenérií a koupání v chladných, ale průzračně čistých horských řekách. SH20 je krásná silnice vedoucí horami, serpentýnami a prudkým stoupáním, místy připomínající krásy silnice Trans Fagaraš v Rumunsku.
Odpoledne jsme dorazili do města Shkoder, kde jsme si koupili albánskou SIM kartu s 10gb dat za 10E, abychom byli ve spojení se světem. Prodavač v Telecom Albánia byl velice ochotný a hned mi i novou sim kartu nakonfiguroval na telefonu. Celý zbytek cesty Albánií jsme pak byli všichni připojeni přes hotspot, Ell někdy i sledovala pohádky na YouTube a nakonec nám ještě 1Gb zbylo. Lepší než hotspot by bylo připojení přes nějaký router, který jsme samozřejmě taky měli s sebou. Koupil jsem v Česku takový pidi kapesní router od Alcatelu, se kterým jsme měli být všichni propojeni. No ale udělal jsem chybu a v česku tenhle router Alcatel nevyzkoušel a teď jsme se nepřipojili, protože nesouhlasilo udávané heslo v manuálu s firmware routeru a jeho SSID… A technik v ČR mi přes email nedokázal pomoci… Takže jedeme přes hotspot z mého telefonu.
V bance jsme vyměnili eura (což byla docela náročná a zdlouhavá operace ze strany bankéře) na leke a vyrazili do pizzerie na pozdní oběd. Ceny v Albánii jsou pro nás velice příznivé. Za velkou pizzu v centru Shkoderu jsme dali 400 až 600 leke, což je na koruny cca 90 – 130 kč. Doprava v Albánii, zejména ve větších městech a speciálně na kruhových objezdech je skvělá příprava na dovolenou v HongKongu. 🙂 Navíc nemají značené vůbec, nebo jen velice málo hlavní silnice a všeobecně platí přednost zprava. Chvíli mi trvalo než jsem si toto uvědomil, takže jsem několikrát dost zrudl vzteky, když mi z „vedlejší“ vletěl před auto jiný řidič…
Po pozdním obědě či brzké večeři jsme si našli místo ke stanování u Shkoderského jezera. Bylo to krásné místo na louce, bohužel však bez přístupu k vodě, protože břeh byl dost zarostlý rákosem a tahle stojatá voda ve 40ceti stupňových vedrech nevypadala moc lákavě. (N 42°04.609′, E 019°28.500‚). Dnes ujeto 115km.
Čtvrtek 22.8.
Jedeme po SH21 do známého městečka/vesnice Theth v pohoří Prokletije. Musím za nás konstatovat – velké zklamání… Jako bylo nám známo že je to už turisticky profláknutá destinace, no ale toto…Nejhezčí úsek cesty byl po asfaltu mezi horami. 15km před Theth asfalt končí a začíná šotolina. Ale ani tento offroad jsem si neužil. Sjezd dolů do Theth zabral hodinu a půl a cestou jsme se museli dost vyhýbat minibusům Mercedes Sprinter a Defenderům plných turistů. Úplná kyvadlová doprava. Chvíli jsme se vlekli za Dacií Logan, pak za Renaultem Scenic..Kousek před cílem jsme zastavili u pramene s chladnou horskou vodou k doplnění kanystru a PET láhví k osvěžení a hned nás oslovil jeden albánec vlastníci hotel Paradise v Theth co si zrovna také nabíral vodu
Povídal že u něj jsou češi vítání, že nás zve na kafe a pokud chcem, můžeme u něj zdarma bivakovat. Říkal že není problém se utábořit kdekoliv v Theth, problém je však v tom, že začnou chodit albánci vybírat peníze za nocleh i když jim daný pozemek nepatří. Nejdřív přijde jeden že jste na jeho pozemku, tak zaplatite. Pak přijde druhý a začne dohadování že jste už platili. Takže jsme si prohlídli Theth, pokecali s několika českými turisty, nafotili pár už profláklých fotografií co jsou k vidění na netu jako důkaz že jsme tu fakt byli a nakonec jsme využili pozvání našeho albánce a utábořili jsme se v jeho hotelu Paradise. (N 42°24.052′, E 019°45.891′) Večer jsem si dal pivko, Marcela hovězí steak a Ell hranolky. Musím konstatovat že v Albánii se masem nešetří. Vždy spousta masa a střídmě přílohy. Palec nahoru.
Pak jsem se ptal šéfa jestli se dá do Shkodaru dostat tou druhou cestou přes Lotaj a Prekal, na což jsem se opravdu těšil. Bylo mi však řečeno ať to ani nezkoušíme, že to na 200 procent neprojedem.
Před dvěma týdny se to prý snažil rozmluvit české expedici s plným offroadem, ale stejně tam jeli a pak čekali dva dny na odtah…To samé prý před týdnem nějaký německý motorkář…Takže jsme se rozhodli vrátit se odtud stejnou cestou jakou jsme sem přijeli. Takže tedy Theth velké zklamání. Kdybych to věděl hned že se to druhou cestou nedá projet tak sem snad ani nejedem. Nejkrásnější úsek vede totiž po asfaltě. Těch 15 km dolů do Theth vede lesem, jen občas vykoukne skrz stromy nějaká ta hora, takže panoramatické výhledy veškeré žádné. Myslím si že pokud někdo nemá vyloženě v úmyslu podniknout pěší tůru z Theth do Valbone (což musí být mimochodem super) tak nemá cenu ani Theth navštívit. Tedy v současné době. Ale je to jen náš názor. Mnohem hezčí už byl pro nás ten offroad přejezd hranic mezi Srbskem a Černou horou. Ujeto do Theth 77km.
Pátek 23.8.
Doplnili jsme pitnou vodu a vydali se zpět po SH21 kolem Shkodaru do vesnice Mes, kde jsme navštívili most z doby Osmanské říše z roku 1770 (N 42°6´52″, E 19°34’30“) Udělali jsme pár fotografií a po mostě se v hrozném vedru prošli a pak pokračovali na mys Kepi i Rodonit (N 41°34.983′, E 019°27.549′). Od sjezdu z A1 až po mys jsme ujeli cca 30km. Cesta vedla rozvlněnou krajinou a taky přes jeden visutý most, kde jsme si vůbec nebyli jistí jestli je to vůbec provozuschopné pro automobily. Chvíli jsme čekali a když se kolem prohnal albánec s Mercedesem a most stále držel tak jsme na něj najeli taky. Trochu se to kývalo, dost to kvílelo a vrzalo, ale projeli jsme. Jinak cesta na mys byla sice zdlouhavá, ale krásná. Asfalt se začal drolit a boulit až pár kilometrů před vjezdem do přírodní rezervace. Je to největší mys Albánie z krásnou písečnou pláží a zříceninou hradu z 15. století a kostelem sv. Antonína. Zatímco jsem stavěl tábor tak se Marcela s Ell šly projít k pláži a trochu se zchladit v moři. Teď k večeru tu bylo skoro prázdno. Byli tu i nějací češi s karavanem, ale zrovna se balili a jeli někam do kempu. Když se začlo stmívat tak bylo vidět jak se za námi v horách blýská a z druhé strany nad mořem taky. Asi jsme se ocitli mezi dvěmi bouřkami. Ale kromě trochu silnějšího větru se nic nedělo. Vstupné zde bylo 100 leke na osobu a za noc chtěli 1000 leke za stan. Příjemné prostředí ke stanování. Ujeto 215km.
Sobota 24.8.
Ráno když už jsme byli sbalení tak spadlo pár kapek… Při odjezdu jsem pak málem přejel želvu. Zrovna jsem si hrál se stěrači a ostřikovačem když Marcela vykřikla „Pozor, želva!“. Dupl jsem na brzdy a zastavil těsně před „přebíhající“ želvou. Vzal jsem ji do ruky a dřív než jsem ji odnesl do trávy mimo silnici tak jsem ji ukázal Ell, která z ní byla úplně unešená. U nás v republice se s něčím takovým prostě nesetkáte.
Vydali jsme se k městečku Fier kde je archeologické naleziště řeckého koloniálního města Apollonia. Bylo založeno v roce 588 př.n.l., vzkvétalo v době římské nadvlády a bylo domovem proslulé filosofické školy, kde studoval i římský císař Augustus. Přijeli jsme tam v poledne, kdy bylo opět (stále) strašné vedro. Vystoupili jsme z auta na parkovišti, vystoupali cca 100 metrů do kopce k pokladnám a tam jsme to celí zbrocení potem vzdali, vrátili se k autu a jeli se koupat na blízké pláže. Na místo vykopávek jsme se opět vrátili v podvečer, utábořili se v rohu obrovského travnatého parkoviště a zjistili, že v tuto hodinu už je vstup zdarma. Zajímavé. Místní to nejspíš vědí, protože Apolloniu začali navštěvovat až teď vpodvečer.(N 40°43.474′, E 019°28.122′) Ujeto 170 km.
Neděle/pondělí 25-26.8.
Jeli jsme na jih podél pobřeží přes Vloru a Llogarský průsmyk, v jehož blízkosti se nachází hranice mezi Jaderským a Ionským mořem. Mířili jsme na poloostrov do města Ksamil, odkud bylo vidět až na ostrov Corfu. Ubytovali jsme se v Ksamil Caravan camping.(N 39°46.691′, E 020°00.372′) Můžeme jen doporučit. Místo na zaparkování a roztažení stanu sice nebylo nijak zvlášť romantické, zato majitelé a zázemí úplně super a na pohodu. Po příjezdu jsme dostali ledovou kávu a Ell ledový čaj a bonbóny, k dispozici jsou lednice a mrazák, volná káva a čaj, rychlovarné konvice, pračka, dřezy na myti nádobí včetně všech různých saponátů a pracích prášků a čistých toalet a sprch a vstřícných majitelů. Cena 2000 leke za noc. Pláž hned kousek od kempingu – dvě lehátka pod deštníkem za 800 leke na den. Takže jsme celý jeden den strávili koupáním na této malé pláži s průzračně čistou vodou. Elleně se hodně líbily větší vlny, kterými se nachala omílat u břehu. Jinak ale jsme ji museli stále hlídat, protože dno se dost prudce svažovalo a byly tam i dost velké balvany. Takže pro malé děti tahle pláž zase až tak vhodná nebyla. Koupili jsme ji tam nafukovacího plameńáka, se kterým si taky dost užila a zamezilo se tím utonutí dítěte.. V Ksamil byly samozřejmě i jiné pláže, větší a pro děti schůdnější a vhodnější, ale zde se projevil naplno jediný nedostatek střešního stanu. Pokud se jednou utáboříte a postavíte stan tak už máte auto nepoužitelné. A v těch nehorázných vedrech co nás zatím celou dobu provázely se nám nechtělo šlapat kilometr či dva na jinou pláž. Ale i tak jsme si to tam dost užili. V tomto kempu jsme strávili dvě noci. Ujeto 180km.
Úterý 27.8.
Ksamil bylo nejjižnější město našeho expedičního plánu. Ujeto z ČR celkem 1957 km Teď se obracíme zpět na severovýchod do hor. První zastávka je archeologické naleziště města Hadrianopolis u vesnice Sofratiké.(N 39°59.796′, E 020°13.535′) Hadrianopolis bylo římské obchodní centrum vystavěné na ostatcích osady z pátého století př.n.l. Stálo napůl cesty mezi Apollonia a Nikropolis. Je to osamocené místo uprostřed údolí a byli jsme tam celou dobu úplně sami.
Dál jsme měli namířeno do města Gjorokaster, kde jsme šli opět na oběd – naši oblíbenou pizzu. 🙂 a pak na obhlídku místního hradu. Měli jsme namířeno k termálním pramenům u města Permet, ale už není šance tam dnes dojet, takže jsme si našli místo ke stanování po cestě u řeky Aoös, (N 40°16.213′, E 020°03.234′). Máme rádi osamocená a krásná místa kde táboříme. Máme tu super klid a veškerá krása okolní přírody je jen pro nás. Kempy vyhledáváme jen v případě že už není jiná možnost, anebo když je už fakt potřeba použít sprchu s teplou vodou. Dnes tato nutnost nebyla, a tak si užíváme krásné místo u řeky mezi horami. Ujeto 84km.
Středa 28.8.
Pokračujeme dál k termálním pramenům a Osmanskému kamennému mostu u města Permet (N 40°14.613′, E 020°26.002‚). Termální prameny byly plné místních a turistů. Byly zde vystavěné z kamenů tři bazény s termální vodou. Jeden, ten největší, byl hlubší a pro dospělé. Mačkali se tam hlava na hlavě. Druhý byl mělčí a menší, určený pro děti. Tady si to Ell parádně užila. Hloubka akorát tak pro ni a krásně příjemná teplá voda. Třetí bazének byl malý a hluboký, spíš to připomínalo vířivku. Vešlo se tam jen pár dospělých. Všude byla voda krásně čisťoučká. Já ani Marcela jsme do vody nešli, tyhle masové shromaždiště nejsou moc pro nás. 🙂 Po cestě zpět natankujem LPG a žaludky v Kelcyre před cestou skrz hory. Já jsem zrovna neměl nějak velký hlad, tak si objednala jen Marcela, a že si to dá napůl s Ell. V jídelním lístku jsme nenašli tentokrát žádnou pizzu, tak si tam vybrala kuře s hranolky a rajčatový salát. Čekali jsme nějaký kuřecí steak nebo kýtu, donesli nám však celé grilované a naporcované kuře. Byla toho fakt hromada, a tak jsme se dost nasmáli nad pomyšlením že bychom si to objednali každý. Rajčatový salát byl taky snad braný jako hlavní jídlo a ne příloha. A chuťově vynikající! Tady jsme pak zaplatili za celý tento hodokvas a nápoje nějakých 1500 leke.
Odtud jedeme offroad přes hory a národní park Bredhi i Hotoves, přes vesnice Raban a Bejkollare (N 40°21.189′, E 020°18.253′). Tohle bylo zase něco pro mě. Mám rád tyhle prázné a málo navštěvované místa na zemi. V takovýchle zákoutích je vždycky co točit a fotit, takže dost často stojíme a kocháme se tou krásou. Pokud nás při těchto zastávkách míjí nějaký místńák nebo pastýř se svým pickupem, tak se nám snad ještě nestalo že by nezastavil nebo alespoń nepřibrzdil a nezeptal se jestli nepotřebujeme pomoct. Nejvyšší vrchol byl v 900 m/nm. Nocovali jsme za vrchlem na druhé straně pohoří (N 40°23.026′, E 020°18.060‚) Ujeto 90km.
Čtvrtek 29.8.
Po příjemně chladivé noci v horách jedeme opět do rozpáleného dne (37°c ve stínu) mrknout na kaňon na řece Osumi. Kdybych neměl dron tak z něj moc vidět nebylo. Byly tam všeho všudy jen dvě větší vyhlídky pro turisty, jinak byly okraje dost zarostlé, takže normálně toho nebylo moc vidět. Jedeme vyměnit peníze do Corovode. V bance Raiffeisen. Opět obstrukce kolem výměny 60 euro na leke. Paní za přepážkou chtěla vidět pas, občanku, nutně potřebovala vědět křestní jméno mého otce a příjmení matky za svobodna, mé telefonní číslo, pak si ještě přizvala na pomoc manažera banky a nakonec jsem tedy dostal kýžené leke a výpis na A4, kde v kolonce jméno stálo Frýdek-Místek Jaroslav (křestní jméno otce). 😂 Aspoň jim tam běžela klimatizace. Vyjdu z banky a zjišťuji ufouklé zadní kolo. Dofoukám a jedeme na pizzu do Polican (N 40°36.707′, E 020°05.903′). Tady si zajeďte, mají zde nejhorší pizzu na světě.👍 Po jídle kontroluji kolo a opět o polovinu utekl tlak. Hledáme tedy pneuservis. Místní byl zavřený, nejbližší byl na předměstí v Beratu. Příjemný vlastník pneuservisu byl Ital a kolo nám zalepil za 20 minut a za 500 leke (110 Kč) (N 40°41.611′, E 019°59.771′). Paráda. Bylo už pozdě, tak jsme našli kemp River side camping (N 40°42.345′, E 019°56.157′), ať můžeme dát po delší době zase sprchu. Kemp 15 euro, ujeto 75km.
Pátek 30.8.
Offroad na vrchol ke svatyni Abaz Ali Tomori byl opravdu zážitek a něco pro mně. Začátek na polní cestě 286m/nm, 22km na vrchol, vrchol ve výšce 2 387m/nm (N 40°38.165′, E 020°09.751′) Opravdu krása! Nádherné scenérie, kolem dokola vrcholky hor, nikde žádný turista. Svatyně je současně mauzoleum nějakého Abaz Ali Tomori, podle kterého se nazývá i tahle hora. Mount Tomorr. Je to nejvyšší místo Albánie kam se dá dojet autem. Abaz Aliu se narodil 4. října 648 a k jeho životu se váže svatá legenda, kterou zde nebudu celou rozepisovat. Dá se dohledat na netu. Zemřel ve věku 35ti let v bitvě u Karbaly, na území dnešního Iráku. Přál si být pohřben právě na této hoře. Na toto svaté místo se ve dnech 20-25.8. schází na tisíce poutníků z celého světa aby vzdali hold, obětovali berana a modlili se. V den co jsme nahoru vystoupali my zde byla jen jedna albánská rodina a my byli svědky obětování berana. Určitě pochopíte že tyhle fotografie zde nebudeme předkládat. Podřízli berana přímo u kaple na dlažbě, pomazali si obličeje jeho krví a poté se šli modlit. Nerušili jsme je a počkali až skončí. Pak nás poprosili jestli bychom je nemohli vyfotit, s čímž jsme neměli žádný problém. Pak popadli berana, pověsili na připravenou tyč a když ho začali stahovat tak jsme se již vydávali na cestu zpět dolů z hory. Musím říct že po nedávno zakončených slavnostech byl kolem kaple nesmírný smrad z rozkládajícího se masa, všude poházené stažené kože, usekané ovčí nohy a dlažba flekatá zaschlou krví. Ale určitě to byla pro nás zvláštní zkušenost za kterou jsme vděční. Během těch pěti dnů bohoslužeb bych tu však asi být nechtěl. Příroda a výhledy na vrcholky okolních hor však famózní. Vím že se opakuju, ale tohle já prostě miluji. Ne to opakování se, ale tu nádhernou prirodu.😂😂😂 Cesta na Theth se nemůže s něčím takhle kolosálním vůbec rovnat.
Sjeli jsme zpět na asfalt a opět se vydali směrem Berat. Beratu se přezdívá „Město tisíce oken“ a to především díky starobylé muslimské čtvrti Mangalem a jejím velkým oknům, která jsou směřována k řece Osum. Architektonicky se zde vyřádilo několik civilizací a od roku 2008 se řadí mezi památky UNESCO. Městu Berat vévodí pevnost Kala, která je postavená na vysoké skále nad řekou Osum a která trochu působí jako „město ve městě“. Po příjemně stráveném parném dní se jedeme opět ubytovat do stejného kempu jako minulou noc, protože hodina pokročila a už není čas hledat si tábořiště dál na trase. Dnes ujeto 105 km, kemp opět 15 euro.
Sobota 31.8.
Ráno vyrážíme směrem na hlavní město Albánie – Tirana. Cesta už po frekventovaných okrskách a dálnicích není nijak záživná. Opět si u silnice kupujeme ovoce od volně roztroušeých prodejců. Hroznové víno, broskve a nektarinky. Jednou jsme si koupili i meloun. Ceny mnohem lepší než u nás a ani chuťově se ooce nedá srovnávat s naším. Kilo sladkých broskví jsme snad snědli každý den. Někde kolem města Elbasan nás překvapilo ropné pole. Bylo zde roztroušeno spousta ropných vrtů s pumpami. Těžko říct jestli všechny patřily jedné společnosti, nebo jestli je vlastnilo spousta soukromníčků, nijak jsme se po tom nepídili. Pumpy byly ale všude. V poli mezi kukuřicí, mezi domy ve městě, u rodinných domů… A všude takový těžký, zvláštní pach těžené ropy…
Do Tirany přijíždíme těsně před polednem. Dnes je opět hic, už v 9 ráno bylo 30°C, teď kolem půl dvanácté je 34°. Tirana je krásné a moderní město, podle nás se může rovnat s jakýmkoliv evropským městem co jsme zstím navštívili, což paradoxně vypadá dost kontrastně v porovnání se zbytkem chudé Albánie. Hodžovu pyramidu jsme viděli jen z venku, celá byla obehnána plotem kvůli rozsáhlé rekonstrukci, která právě probíhá.
V centru Tirany, kde se kdysi nacházel orientální bazar se dnes rozkládá Skanderbegovo náměstí.Svou rozlohu 40 000 m² je největším náměstím v Albánii. A pěkně rozpáleným. Ještě že tam přímo z dlažby stříkalo pár vodotrysků, které si Ell pořádně užila. Pochodili jsme po uličkách s obchůdky, navštívili Reja „The Claud“ a k poslední noci v Albánii jsme se chtěli uchýlit na stejném místě jako první noc příjezdu – tedy na louce u břehu Shkoderského jezera.
Marcela mě upozornila na jednu zajímavost, které bych si snad ani nevšiml. Ve všech městech a vesnicích od samého rána až do noci postávají a posedávají pánové všeho věku ve skupinkách a klábosili u sklenice s vodou či kávy. Nikde žádná žena. Nechápu proč to Marcelce tak bilo do očí…:-) Kde jsou ženy? V práci, anebo se doma starají o drobotinu a hospodářství? Je však pravda, že jsme za celý pobyt neviděli jediného podnapilého albánce, ani jsme neviděli že by alkohol na veřejnosti konzumovali. Já jsem si zase všiml že po celou dobu jsme v Albánii viděli všeho všudy tak čtyři pět kamiónů – profesionální deformace… 🙂 No a samozřejmě že jsme si při té debatě dali v Shkodaru pizzu… 🙂 Ujeto 237km.
Nedělě 1.9.
Opouštíme Albánii a vyrážíme přes Chorvatsko pomalu domů. V Chorvatsku si chceme vzít tak 3 noci v apartmentu u moře, aby si holky trochu odpočinuly. Opět vedro… Fronty na hranicích. Na všech. Albánie – Černá hora, Černá hora – Chorvatsko, Chorvatsko – Bosna a Hercegovina, Bosna – Chorvatsko. Nasše spolehlivé autíčko toho vedra začíná mít asi taky dost. Už pár dní mě zlobí LPG. Asi jsem někde natankoval nějaký sjrajt a zalepilo mi to filtry, protože motor netáhne. Na benzín uplně v klidu. Teda do té doby než se nám v Chorvatsku prodřela benzínová hadička a benzín stříkal všude. Naštěstí se to stalo na přístupném místě, takže oprava zabrala 15 minut. Taky jsem doma asi podcenil vyměnu brzdového obložení. Udělal jsem si jen předek – kotouče a desky, ale zadek se mi zdál dost dobrý, tak jsem to tak nechal. Teď už mám obložení na zadní nápravě sjeté až na kov, tak to pěkně rámusí když mírně přibržďuji. 🙂 No a navíc se začal ozývat divný zvuk z přední části motoru, podle mne asi ložisko klimatizace. Nevím. Už jsem si toho všiml dříve, ale začalo to přidávat na decibelech. 🙂
Chorvatsko…Bože! Byli jsme zde asi před pěti lety, v Pule, kde se nám celkem líbilo. Je sice pravda že jsme si tenkrát dali booking přes internet, ale i tak se mi chorvati zdáli příjemnější než dnes. Chtěli jsme si v podvečer najít nějaký ten apartment, ale není to ani po sezóně vůbec jednoduché. Najel jsem mezi domy kde snad kařdý nabízel apartmenty k pronajmutí. Obešel jsem jich spoustu – a nic. Jedna třetina chorvatů nechtěla pejska na pokoji, druhá třetina pouze rezervaci přes internet a třetí třetině se zdál pobyt na 3 noci málo, chtěli minimálně týden. A když jsem se ptal alespoń na jednu noc, že už je dost pozdě a hned ráno vypadnem, tak se prostě otočili a arogantně odcházeli. Nezbylo než si na Google najít alespoń kemp. Za 30E na noc v prachu, sice se sociálkami ale v dost ubohém stavu a pouze s užitkovou vodou. Majitel co nás večer přijímal se tvářil jako že ho ruším od něčeho důležitého a misto komunikace ukazoval jen piktogramy a pod nimi cenu. No na tu jednu noc… Ujeto 331 km.
Pondělí 2.9.
Ráno jsme si v kempu otevřeli internet a přes booking.com koukali co se dá kde zamluvit. Chtěli jsme něco tak v půlce Chorvatska, abychom to pak na záth dali domů. Našli jsme krásný apartment v akci za 1900Kč na 3 noci na ostrově Vir. Pokoj 2+kk se nám zdál dostačující. Zaplatili jsme zbytkem peněz z karty, obdrželi email že vše je v pořádku a platba proběhla uspěšně. Zadali jsme si příjezd mezi 14tou až 15tou hodinou, což nám krásně vyšlo i s nákupem potravin v supermarketu. Ceny v Chorvatsku se nám zdají na naše poměry dost přemrštěné. No co už. Ale nejlevnější papírové kapesníčky za 40 korun určitě nutně nepotřebujem.
Přijeli jsme na apartment a ouha! Apartmenty jsou všechny obsazené! Paní majitelka říkala že se velice divila že ji z Booking.com přišla rezervace když nic nezadávala, ale jaké to máme ŠTĚSTÍ že hned naproti bydlí její sestra, která má NÁHODOU volný pokojíček v podkroví. Jeden malý pokoj, dvě postele, malilinká koupelna s miniaturním ohřívačem vody co stačí tak pro Ellenu, když bude hodně šetřit. Paní říkalla že mají jednu sprchu se studenou vodou i venku, takže ji klidně můžem používat, stejně je tu stále teplo… V pokojíčku máme dokonce i klimatizaci ale taky máme přísný zákaz ji používat když v místnosti nikdo není…Pláže jsou z jedné strany ostrova směrem k pevnině dost kamenité a pro dítě nevhodné, z druhé strany je to už o poznání lepší. Voda krásně čistá. Nastalo však ochlazení. Teda proti Albánii se nám teď 28° zdá na koupání málo. 🙂 Normálně bychom tohle ubytování stornovali ihned po příjezdu, bohužel však jsme platili kartou ze zbytku peněz z účtu a na vrácení platby mají cca 30 dní a hotovost jsme už měli jen na dojezd domů. Takže musíme zůstat… Ujeto 303 km.
Úterý 3.9.
Stále není moc teplo, navíc se zvedl dost silný vítr. Ellena, která je vodní živel a ve vodě se vždy cáká nedbaje počaasí, vydržela v moři asi 15 minut. Klimatizaci v apartmentu zapínat nemusíme a večer se poprvé za dovolenou rozpršelo, takže nemusím použít ani venkovní sprchu – stačí sejít schody dolů a hned zase mazat nahoru…
Středa 4.9.
Dnes se trochu oteplilo, tak chceme jít po obědě k moři. Celkově mě Chorvatsko dost zklamalo. Je tu draho, za dálnici po ujetí 400 km jsem zaplatil jako měsíční známku Slovensko a Maďarsko dohromady. Lidi nejsou vůbec příjemní a ochotní. Teda jsou, ale jen k těm co jsou u nich ubytováni a kapou z nich peníze. Když srovnám služby a kempy Srbska, Černé hory a Albánie tak Chorvatsko je hluboko, hluboko dole… Tohle je ale čistě můj názor, nikomu jej nevnucuji.
Ráno chceme vstávat brzy, tok kolem 4:00 a vyrazit směr ČR přes Maďarsko a Slovensko. Podle navigace je to cca 900 km, tak pokus se prostřídáme v řízení s Marcelou a pokud vydrží to ložisko klimatizace tak budem večer doma.
Čtvrtek 5.9.
Tak jsme doma. Cesta z Chorvatska přes Maďarsko, kousíček Slovinska a Slovensko nám s pauzami zabrala 15 a půl hodiny. Vše šlo jako na drátkách, dokonce i LPG se umoudřilo, tedy alespoń na prvních 300 km. Pak začalo zase blbnout. Ložisko klimatizace se pomalu ozývá čím dál víc a nakonec v česku už dělá vyloženě kravál. Ale domů jsme dojeli, naše Subárko nezklamalo. Za celou dobu jsme potkali jen 3x Subaru. Dvě byly ještě v Srbsku (jedno staré Legacy a jeden novější Forester) a jednu Imprezu jsme potkali v Albánii. Ujeto posledních 1050 km. Doma jsme si udělali kafe a jen tak chvíli seděli a přemítali nad tím, jak tahle nádherná dovolená rychle skončila. Ale taky jak jsme si ji bezvadně užili….
Radim, Marcela a Ellen
Statistiky:
Ujeto celkem 4232km
Naše trasa ve formátu GPX a KML ke stažení ZDE: Albánie 2019
Pohonné hmoty (benzín + LPG) 14 000Kč
Mýto 1 900Kč
Kempy 3 000Kč
Jídlo, suvenýry a ostatní výdaje 13 000Kč
Předcestovní výdaje 3 000Kč
Cesta z Paskova do Albánie 3 dny, v Albánii strávených 12 dní, z Albánie do Chorvatska na ostrov Vir 2 dny, v Chorvatsku na Viru 3 dny, cesta domů pak 1 den.
Albánie je opravdu zemí Mercedesů. Všechny náklaďáky, dodávky a minibusy jsou Mercedes. Osobních vozů značky Mercdes je určitě taky víc než 60 procent, ale je tu i dost často k vidění VW.
Kromě zážitků jsme si s sebou dovezli 238GB fotek a videozáznamů, takže ještě nějaký čas potrvá než to zpracujem.
Tak krátké video z našeho putování je již hotové a naleznete jej zde: Albánie 2019 – Země hor a Mercedesů
Tak to se ti povedlo, pěkný článek a super fotky!!! 🙂
Ježiši šmarjá…. To je tak úžasné povídání 👌
Hltám každou větu a prožívám celou dovolenou s vámi. Viděl jsem vaše video a dostal jsem se i na tento popis cesty. Hrozně toužím navštívit Albánii, leč nejsem tak zcesťovatelý. Zatím vybírám vhodný vůz a snad příští rok se zadaří. Jen z tak daleké cesty a neznámé země bych radši jel ještě s jednou posádkou, aby byla možnost pomoci v nouzi.
Jinak držím palce a děkuji za příjemné počtení 👍
Díky. 🙂 Albánie je fakt úžasná země a strašně milí a vstřícní lidé. Určitě doporučuji navštívit dokud to stále ještě není až tak moc profláknutá destinace. Co se auta týče tak doporučuji nějakou čtyřkolku, ať se můžete dostat a podívat se i tam, co normální dvoukolky nesvedou. Ale pak na místě se stejně budete divit kam všude se albánci dokážou dostat se svými starými Mercedesy. 🙂